5. Střední čeština – období barokní (polovina 17. století – konec 18. století ) Historické souvislosti: • V roce 1618 vypuklo české stavovské povstání, které zahájilo třicetiletou válku, ukončenou v roce 1648 Vestfálským mírem • Za vlády Matyáše II. Docházelo k porušování Rudolfova Majestátu, což vyvolalo pobouření – kališnická šlechta vypověděla králi poslušnost a zahájila odboj. Vytvořila vládu 30 direktorů a po smrti Matyáše zvolila (místo nástupce Ferdinanda II.) Fridricha Falckého. • V roce 1620 byly české stavy poraženy Habsburky v bitvě na Bílé hoře, v roce 1621 bylo na Staroměstském náměstí v Praze popraveno 27 účastníků povstání. • V roce 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které potvrdilo dědičné nároky Habsburků na trůn > katolické duchovenstvo prvním stavem v zemi, vedle češtiny se užívala němčina, české země ztratily samostatnost, byla obnovena rekatolizace. Mnoho nekatolíků odchází do jiných zemí a zároveň s nimi i značná část představitelů české kultury, tato doba je později nazývána dobou "temna". • Exulanté se usadili především na Slovensku, v Polsku a Německu. K nejznámějším osobnostem pobělohorského exilu patřil poslední biskup Jednoty bratrské, Jan Amos Komenský (Narodil se v r. 1592 na Moravě, po studiích učil na školách Jednoty bratrské v Přerově a ve Fulneku, r. 1628 odchází do vyhnanství. Působil v polském Lešně, na Slovensku, ve Švédsku, v Uhrách a v Nizozemí, kde také zemřel v r. 1670, je pochovaný v Naardenu). Mimo jiné žádal, aby se vyučovalo v rodném jazyce, propagoval "školu hrou", srozumitelnost, názornost, připravil první obrázkovou učebnici. Je znám po celém světě a nazýván učitelem národů. Po třicetileté válce se počet česky píšících autorů začal výrazně zužovat, čeština mizela ze šlechtických sídel i z měst a česká inteligence odcházela do exilu nebo do ústraní. Postupující germanizace vyvolala snahy bránit se cizím vlivům, začínají působit puristé (brusiči jazyka), kteří (s dobrými úmysly) vytvářeli neobratné neologismy, např. Jiří Konstanc – Brus jazyka českého (1667) nebo Matěj Václav Šteyer (dílo Žáček aneb Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti, 1668). Jistou odbornou úroveň lze nalézt v mluvnici Václava Jana Rosy Čechořečnost, seu Grammatica Linguae Bohemicae (1671), ve které se však poněkud neohrabaně pokouší vytvářet české ekvivalenty cizích termínů, např. skokotnosta – taneční mistr, čistonosopléna – kapesník, způsob poroučejičný – imperativ, způsob nadnášejičný – superlativ apod. (Některé Rosovy neologismy ale použil J. Jungmann při vytváření literárněvědné a gramatické terminologie – veselohra, hláska, samohláska, příslovce). Obdobnou snahu nacházíme i v díle Jana Václava Pohla Gramatika česká oder die böhmische Sprachkunst (1756): myslivíř – student, skokotnosta – taneční mistr, letodník – kalendář, polokolec – háček, břinkoklapka – klavír, modlírna – modlitebna, dlažkodělna – cihelna, jezna – jídelna, zámřežna – kancelář ad. K nejlepším gramatikám té doby patří Grammatica SlavicoXBohemica (1746) Pavla Doležala, která soustavněji pojednává o slovotvorbě. Zavedl také řazení sloves do šesti tříd podle kmene infinitivního. Proces úpadku češtiny byl v poslední třetině 18. století ukončen vznikem obrozeneckého hnutí. Literatura: Česká literatura se poprvé rozdělila na oficiální (např. Bedřich Bridel), ineditní (např. Bohuslav Balbín) a exilovou (např. Jan Amos Komenský, Pavel Stránský a Pavel Skála ze Zhoře). Jan Amos Komenský: Kšaft umírající matky Jednoty bratrské (1650) – napsáno po Vestfálském míru (1648), který ukončil naděje exulantů na návrat do vlasti. Labyrint světa a ráj srdce (1623) – ostrá kritika tehdejší společnosti. Listové do nebe (1618) – 5 fiktivních dopisů chudých Kristu. O poezii české (po 1620) – propaguje časomíru. Thesaurus linguae bohemicae – materiály připravované (téměř 40 let) pro vydání slovníku českého jazyka shořely v roce 1656 při požáru Lešna. Zachovala se sbírka pří přísloví a rčení Moudrost starých Čechů za zrcadlo vystavená potomkům, vydaná v r. 1849 společně s Didaktikou českou. Theatrum universitatis rerum (1616I18) – hájil češtinu před výtkami malého bohatství. Pedagogické spisy: Didactica magna (1538), Informatorium školy mateřské (kol. 1630), Orbis sensualium pictus (1658) – původně učebnice latiny, později i jiných jazyků. Janua linguarum reserata (1631) – učebnice latiny. „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu hříchy našimi na hlavu naši uvedeného vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide Český!" Bohuslav Balbín – Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého (psáno asi r. 1672). Oficiální literatura: Svatováclavská bible (1677 – 1715) – katolický překlad pořízený jezuity na základě revidované latinské Vulgáty. Bedřich Bridel – Co Bůh? Člověk? (1658) – úvaha o boží dokonalosti a nicotě lidské. Adam Michna z Otradovic – Česká mariánská muzika (1647) – kancionál. Lidová a pololidová tvorba. Ničení knih jezuitou Antonínem Koniášem. Вот это одна тема и сейчас вторую кину 6. Nová čeština (od vzniku národního obrození po současnost) Znovu je vydána starší Balbínova Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého, vznikají také další obrany českého jazyka: Jan Václav Pohl: Pravopisnost řeči čechské (1756) – návrh ortografické reformy. Karel Ignác Thám: Obrana Jazyka Českého proti zlobivým jeho utrhačům, též mnohým vlastencům v cvičení se v něm nedbalých a liknavým sepsaná (1783) – odůvodňuje potřebu češtiny a nabádá k jejímu studiu. Na sklonku 18. století byly vydávány obrozenecké mluvnice: František Martin Pelcl – Grundsätze der Böhmischen Grammatik (1795) – základy české mluvnice, schvaloval tvary jako vozejk, mejdlo, divové, se zubami, mužmi, mladé děvčata. František Jan Tomsa – Böhmische Sprachlehre (1782) – schvaloval tvary vokoun, pejcha, duálový – dva česká, miluji, piji, ale i stůni, meli, voři. Nepřipouštěl protezi vovoce, uznával tvary ouřad, vejdělek. Karel Ingác Thám – Böhmische Grammatik zum Gebrauche der Deutschen (1798) – významné ve své době, uznával tvary potokové ad. Jan Nejedlý – Böhmische gramatik (1804). Jazyk 1. fáze (obranné) = snaha čelit germanizaci, vzorem veleslavínská čeština, snahy o kodifikaci jazyka. Josef Dobrovský Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (1809) – Podrobná mluvnice jazyka českého. Provedl tzv. analogickou opravu pravopisnou (viz Novočeský pravopis). Rozdělil slovesa do tříd podle kmene minulého, zpřesnil tvary přechodníků. Píše ounor, tejden, ale užitek, sukno, lépe než dluhách je dluzích. Uvádí piji, ale mru, tru, dru. Nedovoloval protetické vF, psal jedno l. Získala platnost kodifikace. DeutschXböhmisches Wörterbuch (1802, 1819) – dvoudílný německoIčeský slovník. Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny české řeči a literatury) (1792) – oslava veleslavínské češtiny. Jako první se pokusil o periodizaci vývoje češtiny a její literatury a určení jednotlivých etap vývoje. Důsledně spojuje dějiny české literatury s dějinami českého jazyka. Základy jazyka staroslověnského – 1. vědecká mluvnice staroslověnštiny. Česká prozódie – propagoval přízvučnou prozódii, stanovil pravidla českého trochejského sylabotonického verše. Jazyk 2. fáze (ofenzivní) = obohacování slovní zásoby. Josef Jungmann: Slovník německoXčeský (1834I9) – pětidílný překladový i výkladový slovník, obsahoval 120 tisíc slov. Čerpal ze starých památek, lidové slovesnosti, jiných slovanských jazyků – např. z ruštiny: příroda, jeseň, vzduch, polštiny – tklivý, závoj, obřad, předmět, plyn. Některá slova jsou užívána dodnes (kyslík, dusík, uhlík, podmět, mluvnice, sněženka, lýkovec, výrobek), některá se neujala (lučbaFchemie, tázanecFotazník, umniceFlogika, magnetyčina). Spolupráce s botanikem Janem Svatoplukem Preslem, fyziologem Janem Evangelistou Purkyně, básníkem Antonínem Markem. Rozmlouvání o jazyce českém (1803, 1806) – kulturní program generace, na rozdíl od Dobrovského věřil v budoucnost češtiny, odsuzoval poněmčené Čechy, kteří své chování vydávají za kosmopolitismus. František Novotný z Luže: Pravidla české řeči (1818). J. B. Malý: Krátká mluvnice pro Čechy (1845) – počešťování názvů pádů ad. Thomas Burian: Lehrbuch der böhmischen Sprache für Deutsche (1843) ad. Jazyková norma za obrození: odstranění protetického vF, kolísání kvantity – např. čáj, chvílka apod., kolísání tvarů chrání/chránějí, vlasami, na hrobách apod. Odchylky v postavení přívlastků – módou byla antepozice přívlastku neshodného – zbrocené harfy tón apod. V této době vzniká podoba NOVOČESKÉHO PRAVOPISU: K nejdůležitějším úpravám patří tzv. analogická úprava Josefa Dobrovského. Po c se začalo psát jen i, í, po s, z i, í nebo y, ý podle etymologie nebo morfologické analogie: např. tisíc, syn, nom. sg. kosi podle páni, akuz. sg. kosy podle pány, podle sedím, cítím i prosím, vozím. U adjektiv uvádí podle medvědí analogicky i kozí, husí, podle hadi i kosi, ale vždy otci a vojáci. V kořenech slov ponechával yF: zyma, sylný. Byl také zaveden dnešní způsob psaní spojky i (dříve y). V roce 1817 zavedl Václav Hanka ve spise Pravopis český psaní u na začátku slova místo vF (vmysl > úmysl). Tím na čas vypadlo písmeno v z české abecedy, neboť souhláska v se psala jako w (bilabiální výslovnost zanikla ve 14. st. objevením fonému f v cizích slovech a domácím upvati > úfati). Později začíná boj o tuto úpravu, která končí skladnou opravou pravopisu. V r. 1842 se uskutečnila tzv. reforma skladná, připisovaná Pavlu Josefu Šafaříkovi. Grafém j byl nahrazeno grafémem í, v důsledku toho byly grafémy g a y v platnosti j nahrazeny grafémem j; litera g se tak uvolnila pro označování g (a nemuselo se užívat g s háčkem): např. její místo dřívějšího gegj. Tato oprava byla částečně přijata Maticí českou, přijato nebylo psaní ou místo au a v místo w, a to až do roku 1849. V letech 1849 – 1850 proběhla třetí reforma pravopisu – bylo zavedeno psaní v místo w a ou místo au, začala se označovat délka nad počátečním ú (úřad), pomocné tvary bych, bys… se začaly psát zvlášť, příklonka –li s tiretem. Tím byl novočeský pravopisný systém postupně zbaven všech nevyhovujících archaismů. Ve dvacátých letech byl také změněn typ písma: stará gotická fraktura (švabach) byla nahrazena latinkou (renesanční antikvou). V této souvislosti byla odstraněna spřežka ∫∫ a nahrazena písmenem š. 2. polovina 19. století Dále se rozvíjí česká terminologie, např. Jan Nepomuk Škroup vytváří hudební názvosloví, Miroslav Tyrš tělovýchovnou terminologii, Pavel Josef Šafařík vydává NěmeckoXčeský slovník vědeckého názvosloví pro gymnázia a reálné školy ad. Objevují se spory o vzor jazyka při jeho popisu: jazykoví teoretici viděli vzor spisovného jazyka v jazyce humanistickém, někteří autoři však považovali za vhodnější popis lidového jazyka či jazyka soudobých spisovatelů. Vycházejí další kodifikace jazyka, v nichž se tyto spory vyostřují: Martin Hatalla: Skladba jazyka českého (1850) – v popisu jazyka se opíral o jazyk děl současných spisovatelů, nebral v potaz jazyk starší literatury. Kniha měla být zavedena do škol, avšak např. K. J. Erben se k ní postavil velmi odmítavě. Václav Zikmund: Skladba jazyka českého (1863) – nepodává výklad soudobého jazyka, ale zaměřuje se na výklad, který má sloužit jako návod a vzor správného a kultivovaného vyjadřování. Za základ jazykové správnosti bere jazyk vyspělé literární tvorby 16. století, přitom však přihlíží podle potřeby k památkám mladším i starším. Josef Durdík: Kallilogie čili o výslovnosti (1873) – výklady z fonetiky, gramatiky, ortoepie spolu s výklady literárněhistorickými, estetickými a obecně kulturními. Hlavním kritériem popisu jazyka je jazyk lidu a nejlepších soudobých spisovatelů, nikoliv starý jazyk. Neshody vyvrcholily v 70. letech vznikem celé skupiny „brusičů“ jazyka: Jan Javůrek: Brus jazyka českého (1873) – upravoval české tvarosloví podle zásad, které si sám vymyslel – odmítal např. ak. sg. zájmena on (ho, jeho), doporučoval spojení jako vyznati se na něco, poslati po syna, podepsati se v něčem apod. Vincenc Prasek: Brus příspěvečkem ku skladbě srovnávací (1874) – obhajoval jevy dávno mrtvé, jako mrskání metelné, házení kamenné, zaváděl do spisovné češtiny opavské dialektismy apod. Do sporů zasáhla i Matice česká, která už r. 1871 ustanovila komisi pro brus jazyka českého a ve svém prohlášení se postavila na stranu staromilců. Komise (J. Gebauer, V. Zikmund, K. Tieftrunk ad.) připravila matiční Brus českého jazyka, který vyšel celkem 3x (1887–1894) a který byl připraven podle těchto zásad: a) měřítkem správnosti je stará čeština až do Komenského, b) je třeba se opřít i o lidovou řeč, c) důležitá je i analogie jiných slovanských jazyků. Na pevný historický základ postavil české hláskosloví a tvarosloví Jan Gebauer (1838 – 1907): Historická mluvnice jazyka českého – části Hláskosloví (1894), Tvarosloví – Skloňování (1896), Tvarosloví – Časování (1898), Skladba (1929, k vyd. upravil František Trávníček). Slovník staročeský (1903, 2 díly, 2. díl připravil k vydání Emil Smetánka) Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské I, II (1890) Krátká mluvnice česká (1891) Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví (1902) – u maskulin a neuter odstraňuje femin. koncovky, důsledně žádá skloňování iIkmenů podle vzoru kost, užívá tvary kupuji, teši, prosazuje starobylé tvary – Boleslavě, do Chrudimě, zavádí analogický imperativ bij, kryj místo bí, krej, obnovuje přísná pravidla flexe přechodníků, zavádí starý tvar dada, dadouc ad. Spolu s T. G. Masarykem a J. Gollem měl největší zásluhu na prokázání nepravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského, ačkoli byl zpočátku jejich zastáncem. 20. století V roce 1926 vznikl Pražský lingvistický kroužek (PLK) – k zakládajícím členům patřili Vilém Mathesius, Bohumil Trnka, Bohuslav Havránek a Jan Mukařovský, ze zahraničních autorů Roman Jakobson, Nikolaj Sergejevič Trubeckoj a Sergej Karcevskij. Na prvním sjezdu slovanských filologů (v Praze v roce 1929) předložili své základní výzkumný koncept (Teze). Vycházeli zejména z myšlenek strukturalismu Ferdinanda de Saussura. Rozpracovali mj. bilaterální teorii jazykového znaku jako arbitrární jednoty označovaného (fr. signifié) a označujícího (fr. signifiant). Příspěvky PLK byly publikovány v řadě Travaux du Cercle Linguistique de Prague. Jedním z hlavních úkolů České akademie věd a umění (založena v roce 1891) bylo připravit velký výkladový slovník národního jazyka. R. 1906 podal F. Pastrnek spolu s F. Š. Kottem a J. Zubatým návrh na zahájení přípravných prací na slovníku. V roce 1911 bylo založeno nejstarší akademické pracoviště – Kancelář Slovníku jazyka českého, která v letech 1935 – 1957 vydávala Příruční slovník jazyka českého (vycházel nejprve v sešitech). Po 2. světové válce byla Kancelář přeměněna na Ústav pro jazyk český (1946), jehož úkoly se rozšířily o zkoumání českých nářečí, dějin češtiny a problematiky současného jazyka v podobě písemné i mluvené, stylistiky, jazykové kultury aj. Nově vzniklo brněnské pracoviště ústavu, rozvíjející domácí tradice zkoumání nářečního a etymologického. Na původní devítisvazkový Příruční slovník navázal čtyřsvazkový Slovník spisovného jazyka českého (1960 – 1971) a jednosvazkový Slovník spisovné češtiny (1. vyd. 1978), po sešitech vycházel Staročeský slovník a Etymologický slovník jazyka staroslověnského, situaci v oblasti českých nářečí dokládá Český jazykový atlas. Důležité postavení v prezentaci výsledků českého jazykovědného zkoumání zaujímají časopisy vydávané Ústavem pro jazyk český – Naše řeč (založená r. 1916), Slovo a slovesnost – Časopis pro otázky teorie a kultury jazyka (založený r. 1935 jako orgán Pražského lingvistického kroužku), Časopis pro moderní filologii (od r. 1911), Linguistica Pragensia (od r. 1991), Acta onomastica (od r. 1960). Mimo to vycházejí ročenky Bibliografie české lingvistiky a Bibliografie české onomastiky, osobní bibliografie významných jazykovědců ad. V průběhu 20. století se objevuje nová generace jazykovědců (Jaroslav Bauer, Jaromír Bělič, František Daneš, Pavel Eisner, Miroslav Grepl, Karel Hausenblas, Bohuslav Havránek, Alois Jedlička, Milan Jelínek, Miroslav Komárek, František Kopečný, Josef Kurz, Václav Machek, Vladimír Šmilauer, František Trávníček ad.) a vznikají nové kodifikace jazyka: Pravidla pravopisu Pravidla českého pravopisu – vycházejí od roku 1902, ve vydání z roku 1992 bylo zjednodušeno psaní přejatých slov dle výslovnosti (např. diskuze, režizér atd.), poslední vydání v roce 2005: Pravidla českého pravopisu. Praha: Academia, vyd. 2. (s dodatkem MŠMT). Ortoepie: J. Durdík: Kallilogie čili o výslovnosti (1873) A. Frinta : Novočeská výslovnost (1909) F. Trávníček: Správná česká výslovnost (1931) Po 2. světové válce vzniká v ČSAV ortoepická komise: Výslovnost spisovné češtiny I 1. díl I slov českých – B. Hála 2. díl I slov cizích – M. Romportl ad. Mluvnice F. Trávníček: Mluvnice spisovné češtiny (1951) – konzervativní, pozitivistický pohled B. Havránek, A. Jedlička: Česká mluvnice (1951) – popisná, ale přesnější B. Havránek, Alois Jedlička: Stručná mluvnice česká (1952) Vladimír Šmilauer: Nauka o českém jazyku (1972) – přehledné shrnutí poznatků o současné spisovné češtině Mluvnice češtiny (1986I7) – „akademická“, 3 díly, pouze popisuje jazyk, nechce kodifikovat, obsahuje i valenční syntax: 1. díl – fonetika, fonologie, slovotvorba 2. díl – morfologie 3. díl – skladba (syntax). Slovníky Časopisy Listy filologické (1874) – založeny Jednotou českých filologů, zaměřeny na klasickou filologii, bohemistiku a srovnávací jazykovědu. Od roku 1953 vydává nakladatelství Academia: Kabinet pro studia řecká římská a latinská ČSAV. Redaktoři J. Gebauer, Jan Kvíčala, V.O. Slavík ad. Český jazyk a literatura (1950) a další (viz také časopisy ÚJČ). Péče o jazykovou kulturu: Ústav pro jazyk český – jazyková poradna na internetu, jazykové koutky v rozhlase, televizi, popularizace češtiny (Víte si rady s češtinou, Čeština všední i nevšední, J. Chloupek – O češtině ad.).